Páťa se narodil 11.11.2008 jako zdravý a donošený a nic nenasvědčovalo tomu, že budeme v budoucnu bojovat s nepřízní osudu, a prožívali jsme šťastné chvíle jako každá rodina při příchodu vytouženého miminka na svět.

Postupem času se ale začalo ukazovat, že všechno není úplně tak, jak by mělo být. Začalo to velmi pomalým vývojem jemné a hrubé motoriky a zrychleným růstem hlavy. Prvotní podezření bylo, že se mu špatně vstřebává mozkomíšní mok v mozkových komorách. Po několika měsících plných vyšetření u specialistů, pobytů v nemocnici a na rehabilitacích jsme se dozvěděli kompletní diagnózu: vrozená vývojová vada CNS – Lissencefalie, hypotonie, opožděný psychomotorický vývoj, strabismus a nystagmus, a ve dvou letech se přidala i epilepsie.

Prognózy byly děsivé. Podle výsledků všech vyšetření se neměl sám ani posadit a měl pouze ležet. Začínali jsme tedy cvičit Vojtovou metodou, ale bohužel neměla moc velký efekt. Postupem času jsme přidávali Bobath koncept, plavání, hipoterapii a jízdu na speciálně upravené tříkolce. Díky neustálému cvičení je schopný vzít si hračku, dolézt si svým způsobem, kam potřebuje, dorozumět se několika základními slůvky a snaží se chodit v chodítku s hrudní oporou.

Po absolvování terapie Kosmík udělal výrazný pokrok. Viditelně se mu zpevnily svaly a velmi se mu vylepšil stereotyp lezení střídavým způsobem. Je celkově rychlejší a obratnější a také se snaží více komunikovat. Náš velký sen, aby byl schopný ujít alespoň krátkou vzdálenost za ruku, je ještě běh na dlouhou trať, ale neztrácíme naději a s terapií ji Kosmík máme na dosah.

Páťa má také neuvěřitelnou chuť do života a snahu poznávat nové věci. Přestože má omezenou slovní zásobu, dokáže dát najevo své potřeby a sám má velkou radost z každé nové dovednosti. Proto jsme se rozhodli Vás touto cestou požádat o pomoc při úhradě terapií a také našeho a Pátíkova obrovského snu – aby jednoho dne dokázal chodit sám.

Děkujeme všem, kterým není Pátíkův osud lhostejný.

A jak se daří Páťovi po roce intenzivní rehabilitace?

18. 7. 2017

365 dní. Pro někoho rok jako každý jiný… Pro mě uplynulý rok nebyl ani trochu nudný, ale naopak – velmi zásadní. Vyrostl jsem o pár centimetrů, začal jsem chodit do školy (a moc se mi tam líbí), narostlo mi několik nových zubů, začal jsem zase trochu víc povídat a vztekat se, ale HLAVNĚ….UŽ DOKÁŽU CHODIT S CHODÍTKEM. A úplně sám, fakt 🙂 Sice to nejsou žádné velké vzdálenosti, a na pochod Praha – Prčice se ještě zdaleka nechystám, ale strašně mě to baví 🙂

Občas potřebuju trochu pomoci, třeba z kopce, nebo do kopce. Hlavně u školy. Ale po rovném povrchu to zvládnu. Pokud se mi něco připlete do cesty, zkouším to nejdřív silou. Co kdyby třeba ty dveře o kousek uhnuly. Ale většinou se ani nehnou. Musím tedy kousek couvat a zatáčet.

Nejspíš si říkáte – co je na tom všem zvláštní? Vždyť je to normální, tohle přece umí každý. Kdepak, není to samozřejmost. Každou novou dovednost mám tvrdě vybojovanou. Každý nový pohyb mě stojí spoustu dřiny a litry potu, než ho zvládnu sám. Stejně tak všechny moje kamarády, které v Axonu potkávám. Navštěvuji kliniku už po páté, a vždy jsem tam potkal spoustu nových parťáků, kteří se snaží úplně stejně jako já. I když je to velká makačka, tak se pořád rádi vracíme.

Fyzioterapeutky z Axonu jsou sice velké kočky, ale taky mi umí dát pěkně do těla. Jasně, taky je občas musím pozlobit, aby to se mnou neměly tak jednoduché. Ale vždycky odcvičím vše, co mám. Zkusil jsem toho spoustu, ale nic mi zatím nepomohlo tolik, jako právě klinika Axon a její terapie Kosmík.

A díky Axonu jsem se tolik zlepšil… Během posledního roku jsem se učil chodit s chodítkem s přední oporou. Ze začátku jsem hodně bojoval s rovnováhou, skoro jsem se neudržel. Také jsem neuměl úplně ohnout kolena, asi jsem se trochu bál. Ale potom se mnou holky všechno natrénovaly, a začali jsme se procházet po ulici. Ale pořád jsem chodítko nedokázal sám ovládat. To jsem se ale naučil letos na jaře a moc si to užívám.

Teď přes prázdniny zase tvrdě makám. Sice mám léto takové pracovní, ale nedá se nic dělat. Musím více natrénovat rovnováhu. A během této terapie mi s tím pomáhá chodící robot Lokomat. Jde mi to s ním moc pěkně, tak doufám, že to stejně tak dobře brzy zvládnu i sám 🙂 Je to ohromná legrace, můžete se přesvědčit sami 😉

Pac a pusu 🙂

Váš Páť